Většina z nás touží po partnerském vztahu. Mít vedle sebe někoho, s kým sdílím svůj život. Někoho, s kým si rozumím, mám společné zájmy, společný směr a touhy… Jenže jej nemáme.
Slyšela jsem jeden příběh: Pes byl ve velké kleci. V té kleci měl boudu, ke které byl připoután řetězem. V té kleci měl vše, co potřeboval. V jednom rohu měl misku s jídlem, v druhém rohu misku s vodou a ve třetím hračky. Čtvrtý roh byl prázdný. Pes se v pohodě dostal do 3 rohů klece, ale do čtvrtého, který byl prázdný jej řetěz nepustil. Pes byl ale smutný, podrážděný a nespokojený, stále se pokoušel dostat do čtvrtého rohu. Napínal řetěz až se skoro dusil a krk měl celý rozdrásaný.
Pes nebyl vděčný za vše co měl, chtěl dosáhnout toho co neměl.
Nejsme také někdy takto zaslepení?
Když jsem byla mladší, u důležitých rozhodnutí jsem si říkala, že je udělám až budu mít manžela. Jenže některá rozhodnutí nepočkají.
O to víc jsem vděčná za přátele, které mám. Když něčemu nerozumím, vysvětlí mi to. Potřebuji-li vyměnit koberec, věnují mi své ruce i čas. Když potřebuji vyslechnout, jdou se mnou třeba na procházku. Když jsem byla nemocná, nakoupili potraviny a dovezli mi je domů.
Doufám, že ví, že i já jim pomohu, když budou potřebovat moji pomoc. Bez přátel bych opravdu byla opuštěná.
Neříkám tím, že touha po partnerském životě je špatná. Není! Bůh tuto touhu do nás vložil. Je špatně chci-li to za každou cenu. Je špatně upnout se na tuto představu a nerozvíjet přátelství. Nevšímat si dalších lidí kolem nás. Vždyť většina partnerských vztahů vyroste z přátelství.
Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. 1 Timoteovi 6:6