Delší dobu přemýšlím o příběhu Abrahama a Sáry. Podívejme se spolu do Genesis 16, 1-2 „Sáraj, Abramova žena, mu nerodila. Měla však egyptskou otrokyni jménem Hagar. Sáraj řekla Abramovi: Hle, Hospodin mi zabránil rodit. Vejdi prosím k mé otrokyni, snad budu mít dítě z ní. Abram Sáraj uposlechl.“
Abram měl slíbeného syna, z kterého vzejde velké potomstvo. Jak šel čas, tak se dostali se Sáraj do situace, kdy už Sára z lidského pohledu dokonce nemohla otěhotnět (její tělo již nebylo plodné). Zaslíbení zde bylo, ale jak se to může stát? A tak Sára přemýšlela a napadlo ji něco, co v té době nebylo úplně neobvyklé. A to, že by mohla mít syna ze své otrokyně. Zajímavostí je, že otrokyně byla Egypťanka, kterou získali poté, co lhali, aby nepřišel Abram o život (každé rozhodnutí má své následky!).
Abraham dostával od Boha ujištění a asi se tím zas tolik netrápil, jelikož Bohu nejen věřil, ale Bůh k němu čas od času promluvil nebo ho navštívil. Je dokonce napsáno, že Abraham byl přítelem Boha (Iz 41,8 nebo Jk 2,23) což najednou dává celou situaci na jinou úroveň. Netušil jak se to stane, ale nevyvíjel žádnou aktivitu, aby Bohu pomohl naplnit Boží slib. Sára naopak se tím určitě trápila a možná jí to nedávalo spát. A tak přemýšlela, co udělat, aby se to stalo.
Ve čtvrtém verši čteme, že Abraham k Hagar vešel a ona otěhotněla. Všimněme si, že Abraham bez řečí poslechl svou ženu a čteme-li dál, víme, že dodnes existuje napětí mezi potomky Izmaele a Izáka.
Podívejme se na druhou pasáž v Genesis 21,9-14 „Když Sára viděla, že se syn Egypťanky Hagary, kterého Abrahamovi porodila, Izákovi posmívá, řekla Abrahamovi: Vyžeň tuto otrokyni i jejího syna, neboť syn této otrokyně nebude dědicem spolu s mým synem Izákem! Abraham byl z toho velmi skleslý: byla to záležitost jeho syna. Bůh však Abrahamovi řekl: Nebuď skleslý kvůli chlapci a své otrokyni. Poslechni Sáru ve všem, co ti říká, protože v Izákovi bude povoláno tvé símě. Syna otrokyně také učiním národem, protože je tvým potomkem. Abraham vstal časně ráno, vzal chléb a měch vody a dal to Hagaře. Položil jí to na ramena a poslal ji s dítětem pryč…“
I zde se opakuje situace: Sára přichází za Abrahamem a chce, aby něco udělal – tentokrát vyhnal otrokyni a jejího syna. Opět bere věci do svých rukou a vyvíjí nějakou aktivitu, protože je tu znovu nějaký problém, který je přece třeba řešit.
Abraham ale tentokrát jedná odlišně. Již není tím, kdo bezhlavě uposlechne svou ženu, ale jde za tím, kdo mu může dát nejlepší radu – za Hospodinem. Jistě to mohlo být dáno i tím, že Izmael byl jeho syn a měl ho rád, a proto se mu nechtělo Sáru uposlechnout. A co na to Hospodin? Ten mu řekl, ať Sáru poslechne. Dal mu dokonce slib a Abraham neotálel a časně ráno poslal Hagaru se synem pryč.
Mohli bychom se podívat na další příběhy – jak dcery Lota vzaly věc do svých rukou, opili otce, otěhotněly s ním a mělo a má to dodnes následky. Nebo úplně na začátek, kde Eva vezme ovoce, jí a dá svému muži a on nejde za Bohem, ale vezme a také jí a následky neseme všichni.
Jsou ale i opačné příběhy: kdy Abigajil zachránila celý dům před pohromou, když obešla svého muže, který byl tvrdý a zlý. Bez jejího zásahu by všichni zemřeli. Nebo Rút, či Ester… A muži, kteří se doptávali Hospodina a díky tomu dělali moudrá rozhodnutí.
A teď babo raď!
Jako ženy bereme někdy věci do svých rukou a nepřináší to dobré ovoce, jindy ale přinášíme dobré věci. Muži se někdy zdají jako, že nic nedělají. A někdy se rozhodnou třeba kvůli tlaku, ve kterém se ocitnou, nebo kvůli někomu jinému. Ale prvně mají hledat Boží vedení do daných situací, protože jen Hospodin je vševědoucí a vidí i do lidských srdcí.
Bible mluví jasně: Bůh ustanovil řád, a pokud jej obcházíme, má to své následky. 1 K 11,3 „Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista Bůh.“ Je tedy daná hierarchie: Bůh – Kristus – muž – žena. Písmo nás dokonce vyzývá, že žena nemá mít moc nad mužem, ale zároveň je ona sama pomoc jemu rovná. A Bůh ví, proč to tak určil, protože on stvořil muže i ženu a každý jsme jiní. Žena je hodně pocitová a nechává se pocity ovlivnit, muž zase více spoléhá na rozum. Když ženu převálcují pocity, tak kolikrát udělá víc škody než užitku. Pokud ale nejedná zbrkle a počká, až pocity odejdou a hledá před Hospodinem, tak může i ona udělat úžasné věci. Když se muž nedoptává Boha tak je na tom stejně jako žena, kterou zmítají pocity a může udělat víc škody než užitku.
Zároveň se muž i žena mají vzájemně doplňovat. No jo, ale jak to mají dělat singles? Ten kdo je v manželství to má jasné – manželka se má dokonce podřizovat muži, který to ale nemá zneužívat, a má se pro ni dokonce obětovat jako se Kristus obětoval pro církev. Kdo není v manželství, tak z tohoto řádu vyjmut není. Žena má nad sebou tatínka, pastora, starší sboru, vedoucí některých služeb, může se učit jednat správně vůči svým bratrům v Kristu a být jim tou pomocí. A ne tou, která musí za každou cenu prosadit svůj názor i kdyby byl sebelepší. Bratři zase se musí učit prokazovat lásku sestrám tak jako Kristus.
Sama jsem byla jako svobodná ve vedoucích pozicích (vedoucí mládeže, chval, člen staršovstva…), ale vždy jsem byla velmi vděčná za muže, kteří mi poskytovali záštitu a oporu, o které jsem se mohla opřít (pastor, bratři v Kristu). I přesto jsem se při vstupu do manželství musela naučit přijmout roli, kterou určil Bůh a nechat manžela, aby on byl hlava rodiny tak, jak to zamýšlel Bůh. Do té doby jsem totiž v osobních záležitostech musela dělat rozhodnutí sama. Neznamená to, že musím souhlasit se vším, ale nemůžu si prosazovat svoje věci… a muž nemůže být nečinný nebo si vyžadovat bezhlavou poslušnost, ale musí hledat před Boží tváří, aby byl jako Kristus dobrým knězem své rodiny, kterou dostal jako dar. Oboustranný respekt, úcta, pokora, omluva, láska.. zapříčiní to, že to může fungovat a i přes zakopnutí mohou manželé jít dál, sbory mohou fungovat, služby se mohou rozvíjet, přátelé se mohou podpírat… Kdekoli tedy budeme, tam můžeme přinášet Boží požehnání, ať už jsme svobodní nebo v manželství.
Kéž nám dá Hospodin moudrost, jak vstupovat do toho původního záměru, kdy stvořil muže a poté ženu – pomoc jemu rovnou. Jak nebrat věci do svých rukou a zároveň nezůstávat v nečinnosti tam, kde máme něco učinit. Jak vstupovat do věcí, do kterých nás volá Bůh a ne do věcí, které chceme my, protože se nám líbí nebo si myslíme, že my na to máme bez ohledu na to, zda je to Boží vůle. Kéž neseme Boží ovoce na každý den v každé situaci. A tam, kde se nám to nepodaří, v Božím případně i lidském, přinášejme odpuštění a z Boží milosti znovu povstaňme a pokračujme na cestě do věčnosti. Bůh nám žehnej!