Často se spolu s tématem nezadaných spojuje diskuse, zda je to dar, nebo ne (někdo by to spíše klasifikoval jako prokletí), případně se s tématem nezadaných hned spojuje tzv. dar celibátu. Chtěl bych tuhle „dárkologii“ trochu rozbít, protože způsobuje určité komplikace. Pro dar celibátu se lidé většinou rozhodují – a takových moc není – několik jich znám a vím, že k tomu mají své dobré důvody (respektuji je v tom a fandím jim). Pak je tu ovšem velká skupina těch, kteří se k tomu nerozhodují, nýbrž v celibátu prostě nedobrovolně žijí. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale rozhodně bych to v tomto případě neklasifikoval jako dar. Ženil jsem se ve 21 letech a do té doby jsem také žil „v celibátu“. Nebyl to dar, byla to pouze situace a období, kdy jsem žil bez manželky. Někdo žije bez manželky do 21 let, někdo do 35 let někdo do 50 let věku. A do té doby je jasné, že všichni držíme celibát – sexuální abstinenci. Pak to ovšem není dar. Bereme prostě situaci takovou, jaká je.
Na druhou stranu každé období svého života můžeme vnímat jako Boží dar. Jak se to píše v Jakubově epištole 1,17 „‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel.“ Svou stávající situaci přijímáme jako dar nebo příležitost, kterou máme prožít smysluplně a naplnit v ní Boží vůli. Není to tedy tak, že bychom Bohu se zkřivenými ústy děkovali za jeho danajský dar s vědomím, že jsme se pro to sami nerozhodli a sami si to nezvolili. Vždyť On je naším Pánem. Je to tedy o postoji příjemce, ne o postoji dárce. Pokud své životní situace přijmeme takové, jaké jsou, a nebojujeme proti nim, zjednodušíme si tak život.
Ano, je to vlastně proces, kterým procházíme všichni, ať zadaní či nezadaní, protože se nám všem stává, že přijímáme od Boha to, co bychom si sami nevybrali. Je to proto, že jsme mu odevzdali svůj život. Nyní patří jemu, už nepatříme sami sobě. Ztratili jsme svá rozhodovací práva, dali jsme je jinému, který je vlastní. Sami dobrovolně jsme se jich vzdali a dali jsme je Bohu. Chápu, že v době individualismu a „zdravé asertivity“ je toto téma dost nepopulární, ale podívejte se do Bible např. na biblické příběhy Abrahama a Jákoba. Oba by určitě měli jiné představy o svém životě. Abraham by klidně mohl zůstat v pohodlí prosperujícího Uru a ne se trmácet tisíce kilometrů daleko. Kdyby měl svůj život pevně v rukou, měl možná spoustu dětí už ve 40 letech. Přijal ale do svého života události, které nemohl ovlivnit ani změnit. Stejně tak i Jákob. Kdyby bylo na něm, žil by si spokojené manželství pouze se svou milovanou Ráchel. Pak ale přišel podvod a najednou měl manželky dvě. Opět to byla situace, kterou si nezvolil, nerozhodl se pro ni, prostě se to „jenom stalo“.
Nicméně Bůh měl jiné plány a jim nezbylo, než se s tím poprat a přijmout to. Ani pro ně to nebylo jednoduché. Nakonec vidíme, že si všechno Bůh použil k dobrému. Důležité ale bylo, že se s tou situací smířili, dokázali ji přijmout do svého života.
Pojďme se podívat i na další příměr z Nového zákona. Bible mluví na několika místech o otroctví, které bylo v té době běžně rozšířené. Zdá se, že velkou část první církve tvořili také otroci. Tito lidé se pravděpodobně po svém obrácení modlili za změnu svého stavu, ačkoli získali duchovní svobodu v Kristu Ježíši. Kdo by chtěl být dobrovolně otrokem? Co jim apoštol Pavel radí?
1 Korintským 7,20-24 „Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij. Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově. Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí! V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane.“
Nesnažte se sami změnit svůj stav, přijměte situaci, v jaké jste, zůstaňte i nadále v otroctví. Zažil jsem situace, kdy se někteří nezadaní chtěli tak moc oženit/vdát (změnit svůj stav), až se to stalo hlavní prioritou jejich života a o to nešťastnější pak byli, když se jejich zoufalé snahy nedařilo uskutečnit. Postavili tuto touhu jako svou primární prioritu, což Bůh nemůže v zásadě požehnat. On sám chce zůstat prioritou číslo jedna. Pavel ovšem současně oněm otrokům radí, aby, pokud mají možnost získat svobodu, toho využili. Přijde-li do života nezadané/ho možnost vdát se/oženit se, ať toho s radostí využije. Začátek a podstata našeho postoje je tato – přijmi svůj současný stav, nebojuj proti němu ani s ním.
Spokojit se se situací, jaká je, nám také pomůže postoj vděčnosti. Boží slovo nás na mnoha místech vyzývá k vděčnosti, což neznamená, že se budeme hned radovat od ucha k uchu. Pisatel epištoly Židům vyjadřuje (Židům 10,34) svůj obdiv vůči židům, kteří s radostí nesli ztrátu veškerého svého majetku kvůli pronásledování, které je postihlo v Římě. Takovou situaci si dnes ani neumíme představit. Jistě to pro ně nebylo snadné. Oni tím však prošli s vděčností a nestěžovali si, netrousili žádnou nespokojenost. Zachovali si vděčnost i přes velkou nepřízeň, kterou si prošli. Je dobré mít správný postoj vůči Bohu v jakémkoli stavu, v němž se právě nacházíme. Děkovat můžeme i za složitější věci a okolnosti, které jsme si do svého života sami nenaplánovali. Bible nás to učí. Nabádá nás, abychom za vším viděli Boží jednání a užitek. Bůh tyto různé okolnosti a situace naplánoval do našeho života z nějakého nám mnohdy neznámého důvodu. Stále pro nás přece platí Římanům 8,28 – „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“
Svoje boje se svým stavem takto mohou prožívat i lidé, kteří si prošli rozvodem. Po rozvodu znovu patří mezi nezadané s tím, že si nesou ale další břemeno vztahu, který nějakým způsobem nedopadl. Jak v takové situaci přijmout svůj stav? V případě, že to měl být dar, opět by se tedy v mnoha případech jednalo o dar, o který bychom nestáli. Musíme přijmout, že i v církvi se takové věci dějí a člověk v prvních momentech nedokáže úplně rozklíčovat proč. Mým cílem není odpovědět na tuto otázku, ale spíše na tu, jak se vyrovnat s tím, že jsem opět single. Rozvod bývá výsledkem série rozhodnutí, která dělají dva svobodní lidé, partneři v manželství. Takže tu čelíme následkům těchto rozhodnutí. Situacím, kdy se musíme vyrovnat s následky nejenom vlastních chyb a hříchu, ale i hříchu a chyb druhých, které na nás mají vliv, čelíme ale i v zaměstnání, v rozšířené rodině a v dalších vztazích.
Není to jednoduché, ale opět nám v této situaci pomůže nebojovat proti změně stavu, přijmout ji (třeba to bude jenom dočasná záležitost) a naučit se vidět v tom to dobré, co Bůh chce z celé té situace vydolovat předně pro náš život, ale třeba i pro někoho jiného. Ačkoliv je rozvod velice bolestivá zkušenost, Bůh je stále ten, kdo hojí rány. Náš život rozvodem neskončil.
Tyto boje s přijetím dané situace mnohokrát zažívají i všichni ti zadaní. Dokonce i manželé se mohou ocitnout v situaci, kdy by tento nabytý dar manželského života Bohu nejraději vrátili, jelikož do jejich vzájemného vztahu přicházejí tlaky, nepříjemnosti, „mračna“ a konflikty. I ženatí, vdané se mohou dostat do situace, kdy tiše závidí těm svobodným. A v takových chvílích přicházejí pochybnosti i myšlenky na výměnu za něco jiného. Právě tehdy se učíme přijímat svůj stav jako Boží dar. Bůh nás nevede k tomu, abychom chtěli změnit svůj stav pokaždé, když se nám na tom něco nelíbí.
Apoštol Pavel nás v 2K 8,12 učí také správnému postoji k našim darům. Darem je totiž jen to, co máme, ne to, co bychom si přáli mít. Změnit, investovat nebo dát k dispozici můžeme jen to, co máme. Ne to, co bychom si přáli mít. Malý chlapec na několika tisícovém shromáždění s Ježíšem také dal to, co měl a Bůh to následně mohl rozmnožit. Spokojme se s tím, co se nám dostává od Boha. Dejme mu k dispozici svůj život v té dané situaci, ve které se nacházíme. Bůh je přeci schopen si nás použít ať už jsme ve stavu svobodném nebo zadaném.
Snažme se tedy z darů, které máme, vytěžit maximum pro slávu Božího království. Bůh se totiž nespletl. Nestalo se nám v životě nic, co by si Bůh nemohl použít pro svou slávu a pomoc druhým. Nedostali jsme se do slepé uličky. Pravý život nezačíná až po svatbě.
Na závěr bych vás chtěl povzbudit, abyste nerezignovali v procesu slaďování představ o svém životě s těmi Božími. Bůh je schopen i život svobodných naplnit spoustou dobrých věcí, které by jednoduše minuli, pokud by proti svému stavu bojovali. Bůh pro mě i pro tebe připravil svou vůli, do níž oba můžeme vstoupit bez ohledu na náš současný stav.
Autor: František Flek, vyšlo v časopise Církve bratrské Brána, číslo 11/2022 strana 4-5