Mat 20,28 „… Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Ježíš mohl snadno převzít světskou vládu. Kdyby to nedovolil, tak mu nikdo nemohl zkřivit ani vlas na hlavě. Přišel jako syn Krále králů, Boha nejvyššího! Mohl ohrnovat nos nad lůzou, přátelit se s bohatými a nechat si pochlebovat.
Postoj Jeho srdce byl ale jiný. On přišel, aby nás zachránil, aby dal svůj život jako výkupné. NE aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Je to vidět na Jeho životě, kdy např. umývá nohy učedníkům a Šimon Petr se oprávněně brání „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ to přece nejde, aby mi někdo jako Ty myl nohy, to spíš já bych měl mýt nohy Tobě, ne?
Anebo když jde za nemocným u rybníka Bethesda a ptá se ho „Chceš být uzdraven“? Mohl jít prostě dál a nevšímat si ho, nebo se vyvýšit a uzdravit všechny, ale on šel jen k tomu jednomu. Nebo nakrmil pět tisíc a přitom je mohl poslat domů nebo si od nich za to nechat zaplatit. Většinu času věnoval potřebným, ztraceným, nemocným, žíznivým, hledajícím… I když byl unaven, šel dál a nebral na sebe ohledy kromě jediného a to trávení času se svým Otcem na modlitbách a o samotě neboli čerpáním.
Možná je to nedostižný vzor? Možná nás to může děsit, že bychom se měli také takto vydat. To, co za tím vidím, je pokora a láska k druhým, možná i upřednostňování druhého před sebou. Když se zajímám o to, jak má fungovat manželství tak jedna z rad je „Chtít to nejlepší pro toho druhého“ a když toto dělají oba, tak to snad ani nemůže nefungovat. Ale věřím, že toto je klíč také ke vztahu k rodičům, sourozencům, přátelům… Je to vlastně opak sobectví, kdy si vynucuji, co já chci, kdy si obhajuji svoje pohledy a názory a neberu ohled na druhého, když nepřijímám jiný názor, než je ten můj, odmítám jinou pravdu než tu moji a … Mohla bych pokračovat. Často to ukazuje např. to, že jsem v tu chvíli více zaměřena na cíl než na druhého člověka, na což je dobré dávat si pozor.
Když jsme v nějaké službě, v nějakém společenství, vztahu, tak pokud v tom nebudeme stát s láskou a úctou k druhému, tak se to dříve či později projeví. A nejen v tom konkrétním vztahu, ale bude to vnímat i okolí. Možná přijde někdo, kdo nám nesedne, kdo je divný, nepřizpůsobivý. Ale to nás neopravňuje s ním jednat jinak než s láskou a úctou, protože Ježíš se takhle choval! Ano někdy je třeba druhého usměrnit, ale i to jde dělat tak, že toho druhého nezadupeme do země nebo neumlátíme Biblí po hlavě či našimi zkušenostmi. A to je něco, co se musíme učit a učíme se to právě s lidmi, které bychom si možná ke spolupráci nevybrali, s lidmi, kteří nás někdy nechtěně zranili. Nemysleme si ovšem, že my jsme nikdy nezranili zase je.
A tak je zde pro každého z nás výzva: mysleme na to, když jednáme s druhými, že zde nejsme proto, abychom si prosazovali naše názory a pohledy, ale protože sloužíme po vzoru Ježíše! Mysleme na to, že nemusíme druhé přemlouvat, že jejich názor je ten špatný, ale máme je respektovat a dát i prostor tomu, že já se můžu mýlit. Mysleme na to, že musíme odhánět pýchu z našeho srdce a dávat prostor pokoře a někdy se možná i ponížit pro dobro druhých, protože Boží slovo nám říká „Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (1 Petr 5,5) Vlastně říká: buďte aktivní a oblečte se! Je to naše rozhodnutí, zda pokoru oblečeme nebo se jí obloukem vyhneme a dáme prostor pýše a sobeckosti vůči druhým, vůči Bohu i vůči nám samotným…
Přeji nám všem, ať z nás prýští láska a pokora, jakou měl Ježíš Kristus.