Souhrn knihy: Tim a Kathy Kellerovi: Smysl manželství

Souhrn knihy: Tim a Kathy Kellerovi: Smysl manželství

Existuje mnoho příruček a knih o manželství ale málokterá se na tuto problematiku dokáže podívat z pohledu nejmladší generace a postmoderního světa.

Jedna z těchto výjimek je i kniha amerického presbyteriánského pastora Timothy Kellera a jeho ženy Kathy nazvaná Smysl manželství. Název výstižně uvádí jednu ze základních otázek postmoderních lidí – k čemu by manželství mělo být?

Autoři tuto otázku zodpovídají z křesťanské perspektivy a v osmi kapitolách se snaží nahlédnout na manželství z hlediska významu, biblického kontextu, a jeho přínosů. Zároveň se snaží pojmenovat i mýty a nerealistická očekávání, která se v naší společnosti s manželstvím pojí. (Pozn. titulky jsou vložené a nejsou obsaženy v knize)

  1. Nerealistické a škodlivá očekávání současné společnosti od manželství

Současný postoj se dá shrnout do věty „Pokud tě miluji, nepotřebuji k tomu papír“.  Manželství  je dlouhodobý, vážný závazek. To, že je to právní závazek dělá z manželství velmi vzácný vztah, který se svou intimitou nemůže porovnat k ničemu jinému.

„Když ale Bible mluví o lásce, neměří ji v první řadě podle toho, kolik chci dostat, ale kolik ze sebe jsem ochoten dát. Kolik jste toho ochotni pro druhého ztratit? Do jaké míry jste ochotni vzdát se své svobody? Kolik svého vzácného času, emocí a prostředků jste ochotni obětovat? Smysl manželského slibu je mimo jiné v tom, že testuje právě otázky. Když někdo říká: „Miluji tě, ale přece si to nebu­deme kazit svatbou,“ často tím ve skutečnosti myslí: „Nemiluji tě dost na to, abych spálil všechny mosty. Nemiluji tě dost na to, abych se ti cele vydal.“ Říkat „Miluji tě i bez papíru“ v podstatě znamená si přiznat: „Nemiluji tě dost na to, abych si tě mohl vzít.“

V současnosti můžeme rozdělit vztahy na spotřebitelské a závazkové.

Spotřebitelský vztah je vše, v čem vytrvám pokud nám to vyhovuje a nemáme lepší nabídku (např. značka telefonu, mobilní tarif, známost s člověkem, který mi může být prospěšný).

Závazkový vztah je takový, ke kterému se dobrovolně zavazujeme a za žádných okolností ho nechceme zrušit (výchova dítěte). Neznamená, že tento vztah nebude někdy těžký, ale právě závazek vytváří bezpečný prostor, blízkost a stabilitu. Slib nám dává více svobody, protože nás osvobozuje od impulzivity momentu.

Podle výzkumu se ukazuje, že závazek může výrazně pomoci v čase krize. Dvě třetiny párů, které spolu přes aktuální krizi zůstanou a nerozejdou se, po několika letech říkají, že jsou šťastni. To dokládá, že manželství je více o vůli a času než o romantice.

2. Očekávání a postoj k manželství

Zatímco tradiční společnosti mají sklon dělat z manželství modlu (protože idolizují rodinu a kmen), moderní společnost má tendenci dělat si modlu z nezávislosti (protože idolizuje individuální štěstí a svobodnou volbu). Zatímco tradiční motivací ke sňatku byla a stále ještě je společenská povinnost, stabilita a status, moderním motivem pro vstup do manželství je osobní uspokojení. Obě tyto pohnutky jsou samozřejmě zčásti správné. Pokud ale evangelium nepromění naši mysl a srdce, stanou se pro nás důležité věci nejdůležitějšími, a to už správné není…

Manželství kdysi bývalo veřejnou institucí urče­nou k obecnému prospěchu, teď je to ale soukromá dohoda sloužící k uspokojení jednotlivců. Dříve šlo v manželství o nás, nyní v něm jde o mě.

(citováno podle Tara Parker-Popeová: „The Happy Marriage Is the ,Me‘ Marriage“. (New York Times, 31.12.2010. www.nytimes.com/2011/01/02/weekinreview/02parkerpope.html).

Často nemilujeme toho druhého, ale hledáme někoho, kdo miluje nás. Snažíme se na partnera zapůsobit abychom mohli pocítit svůj význam, důležitost a vychutnat si pocit být milován. Nesnažíme se tak ani příliš poznávat svého partnera nebo ho milovat; chceme si pouze udržet obdiv toho druhého.

Hledáme dokonale kompatibilní protějšek – někoho, kdo mě přijme takového jaký jsem. Zároveň ale všichni zaujímáme pózy a před druhým partnerem předstíráme, že jsme někdo jiný jen abychom jej zaujali.

Máme dojem, že někde na světě existuje partner, který je přesně pro nás – „ten pravý/pravá“. Pokud si se svým partnerem nerozumíme, znamená to, že to není ten pravý/pravá. Tato myšlenka ale naráží na to, že si vždy bereme tu nesprávnou osobu. Nikdy nevíme, koho si vlastně bereme a pokud ano, náš partner se po čase změní. Protože manželství proměňuje nás oba. Hlavní výzvou manželství je tak milovat a starat se o cizince, se kterým jste se ocitli v manželství.

Z partnera v lásce se stává božský ideál, který má napl­nit náš život. Všechny naše duchovní a morální potřeby se nyní začnou zaměřovat na jedinou osobu… Jedním slovem, náš objekt lásky se stal Bohem… S ústupem světonázoru, v rámci něhož náboženská komunita vzhlížela k Bohu, byl na jeho místo dosazen člověk… Co to vlastně chceme, když povýšíme milostného partnera na pozici Boha? Chceme spásu. Nic menšího.  (Ernest Becker: The Denial of Death. New York: Free Press, 1973, s.160)

3. Biblický pohled na manželství

Obecně máme dojem, že manželství by mělo být o romantice a zábavě, ale skutečný význam je zásadní proměna charakterů obou manželů skrze hluboké přátelství.

Křesťané znají Boží pohled na svět a jeho zkažení hříchem. Nejsou tak šokováni protože očekávají problémy všude ve světě – včetně vztahů.

Manželství odhaluje to nejhorší v nás. Partner odhaluje tvá slabá místa, odhaluje problémy, které jsou ve tvém životě. Pokud chápeme manželství jako vztah a závazek, je to prostor, který nám vzájemně umožňuje růst.

Nehledejme dokonalého partnera – dokonalou sochu, hledejme dokonalý blok mramoru. Nedívejte se na vzhled – ten se brzy změní. Dívejte se na charakter a potenciál, který v člověku je. Dívejte se na to, kým se váš partner může stát. Pokud nás slabosti potenciálního partnera vedou ke snaze pomoci mu je překonat, jsme na dobré cestě. Hledejte někoho, kdo se může stát vaším nejlepším přítelem.

Tajemství manželství je milovat druhého i v okamžicích, kdy dostáváte velmi málo lásky (pokud vůbec) zpět. Často ve vztazích vedeme svoje účetnictví – evidenci „má dáti/dal“. Ke svému partnerovi se chováme přesně tak, jak se chová on – pokud je milý, jsme takoví také. Pokud je naštvaný a nechce s námi mluvit, nesnažíme se o kontakt ani my.

To je velmi jistá cesta k zániku vztahu. Biblický pohled je naprosto odlišný. Musíme se učit filantropii lásky – rozdávat lásku partnerovi bez ohledu na to, co se děje. Rozdávat ale může jen člověk, který má dostatek. Křesťan (který by sám v sobě tolik lásky nenašel) tak musí čerpat lásku od Boha, který ji dává každému vrchovatě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.