Žijeme v uspěchané době. „Do půlnoci objednáš, ráno v … boxu máš“ (nebudeme dělat reklamu) – to zní dobře, že? Naopak když musíme čekat v restauraci na jídlo, ve frontě v obchodě, při nákupu jízdenky apod, jsme netrpěliví a nespokojení. Sociální sítě nás zahrnují mnoha krátkými videi, upoutávkami. Reklamy nás vedou k tomu, že musíme mít to či ono a nejlépe včera, abychom byli šťastní. Vše kolem nás se zrychluje a tlačí na rychlé reakce, rozhodnutí, na to, jak trávíme čas.
Je to ale správně? Máme se tomu poddat a jít s dobou? Nemá to ve výsledku vliv i na naše očekávání odpovědí od Boha? Když se modlíme a prosíme o něco, kde potřebujeme odpověď a Bůh z našeho pohledu „otálí“ s odpovědí, neřekneme si „no asi nám to nechce říct, asi nám to nechce dát, asi nejsme dost dobří…“. A ustaneme v modlitbách? Možná, i při čtení Bible zapomínáme, že těch pár kapitol se neudálo během pár hodin ale týdnů, měsíců, let. Možná můžeme najít v Bibli jinou cestu, která se může zdát pomalejší, možná i těžší, ale ve výsledku je moudřejší.
Podívejme se na pár veršů z knihy Daniel 10,12-14 „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdys přiložil své srdce, abys pochopil i aby ses pokořoval před svým Bohem, jsou tvá slova vyslyšena a kvůli tvým slovům jsem přišel také já. Ale velitel perského království se stavěl proti mně dvacet jedna dní, až hle, Michael, jeden z předních velitelů, mi přišel na pomoc, když jsem tam zůstal u perských králů. A přišel jsem, abych ti dal pochopit…“
Pokud si přečtete další verše v desáté kapitole, zjistíte, že Daniel 21 dní nejedl chutný pokrm, maso ani víno nepil. Daniel čekal 21 dní a čekání podpořil půstem a modlitbami, než mu anděl donesl zprávu, kterou Bůh poslal hned první den. Proč to trvalo tak dlouho? Protože kolem nás zuří válka – válka, kterou nevidíme a mnohdy ani nevnímáme a zapomínáme na ni. Je totiž v neviditelném světě mezi padlými anděly a anděly, kteří zůstali věrní Bohu. Máme často pocit, že se nás to netýká, než se dostaneme do střetu, do zájmu, protože ohrožujeme to, co satan uchvátil, protože se přimlouváme, svědčíme nevěřícím, podpíráme se vzájemně v naší víře, chválíme Boha…
Otázkou je, zda rozpoznáme, že se jedná o duchovní útok a ne zkoušku. Zda umíme používat zbraně a brnění, která pro duchovní boj máme. Zda umíme naslouchat a trpělivě čekat na odpověď aktivním očekáváním, kdy se ztišíme a dáme prostor Duchu Svatému, dokud neodpoví, nebo i vstupem do půstu. Nebo jestli to prostě vzdáme a myslíme si, že nám Bůh odpověď dát nechce.
Někdy je překážkou naše představa o tom, jak má odpověď vypadat. Jindy neochota čekat, udělat si čas na Hospodina, nebo přehlcenost třeba i službou Bohu.
V dalších řádcích se chci podělit o svědectví o duchovním útoku, očekávání, zaslechnutí hlasu Ducha Svatého, potřeby činu a možná něčeho dalšího.
Není to tak dlouho, kdy jsem se dostala do duchovního útoku, který zasáhl mé zdraví. Najednou se mi začalo horšit zdraví. Třetí den jsem již měla velký problém s dechem. Přemýšleli jsme, co se děje, modlili se. Začala jsem přemýšlet, jestli mám doma nějaký lék, který by mi mohl pomoci. Vzala jsem nějaké léky, vytáhla příbalový leták, abych zjistila, jestli by mi to zabralo na dané potíže. A jak jsem ho četla, tak jsem vnímala, že by mi to spíš uškodilo. Vnímala jsem, že Duch Svatý mě nějak vede a něco zjevuje, že to asi nebude obyčejná nemoc. Léky jsem odložila, dál jsme se modlili a můj manžel říká „hele kde je ta brožura, co jsi přivezla tři dny zpátky?“. A já vnímala, že to je ono, to je ten důvod proč je mi tak zle. Šla jsem si lehnout do ložnice a začalo se mi najednou lépe dýchat. Začala jsem Boha chválit, vyznávat „Ježíš je má skála“ a další pravdy z Božího slova. A najednou jsem vnímala úžasnou Boží přítomnost, ze které se mi ani nechtělo odcházet. Po nějaké době jsem šla do obýváku. Manžel mezitím brožuru skartoval. A mě se zase ten dech zhoršil. Říkala jsem si: „Co to je? Brožuru jsme skartovali a vyhodili.“ A dál jsem se modlila. A jak jsem se modlila, tak Duch Svatý mi dvakrát zjevil knížku, o které bych nikdy neřekla, že je problém (napsala ji věřící osoba). Ale Duch Svatý mi to zjevil, tak jsem řekla „dobře, půjde pryč“. Manžel ji odnesl a ten problém s dechem se úplně zlomil a už jsem mohla normálně dýchat. Po třech dnech. Byla jsem hodně vyčerpaná, ale velice vděčná, že můžu dýchat, ležet a dýchat, že můžu nějak fungovat. V noci jsem ještě moc nespala, a čas, kdy spánek nepřicházel trávila dál na modlitbách a Duch Svatý zjevil ještě některé věci, které neměly vliv na moje zdraví, ale které bychom neměli mít doma. Takže jsme se ještě nějakých věcí zbavili. Pro mě to byl podruhé v životě větší zásah, kdy Bůh zjevoval, že je dobré některé věci vyhodit. Někdy to jsou nevhodné dary, které ale mohou otevírat dveře kam nechceme. Někdy si sami něco přineseme, co není vhodné mít doma. A někdy, víme že i satanisté chodí do církve a proklínají věci, které tam jsou, takže si můžeme vzít něco co je prokleté a donést domu. Někdy nám nedává smysl, že nám Duch Svatý něco ukáže „zbav se toho“ a přitom to může být třeba i prokleté nebo obsahovat okultní obrázky či cokoli jiného. Nemusíme tomu rozumět, ale potřebujeme poslechnout Ducha Svatého.
Chci nás povzbudit: ne abychom přišli domů a všechno vyházeli, ale abychom hledali před Duchem Svatým jestli tam není něco špatného co nás může nějak ovlivnit, co může otevírat dveře do duchovna. Pro mě to bylo poprvé, že to šlo na moje zdraví – to se mi ještě nestalo. Byla to pro mě nová zkušenost. Chci nás povzbudit, abychom byli citliví na Ducha Svatého. A to nebylo tak, že bychom se pomodlili a Duch Svatý hned dal odpověď. To bylo hodinu, dvě, v noci – dlouho, než mi Duch Svatý něco ukázal. A někdy je to i o tom být v tichu. Protože my můžeme na Boha pořád „a ukaž, zjev“ mluvit, ale nedáme mu prostor, aby mluvil on k nám. Tak nás chci povzbudit, abychom byli citlivější, dali Bohu čas, prostor, aby mluvil do našich životů. A neváhejme povolávat sborovou rodinu, aby se za nás postavila v modlitbách, když potřebujeme.
Manžel doplňuje: Brožura nám byla divná hned první den, neměli jsme v ní pokoj ani jeden. Ale položil jsem ji k dalším věcem a nechali jsme to tři dny. Po třech dnech mi přicházelo „brožura, brožura“. A brožura byla o lidském srdci, jak ho vyléčit. Velmi dobře napsaná do chvíle, než se tam objevilo, že máme v srdci želvu, leoparda atd. Bůh ale říká „naše srdce je nenapravitelné bez Boha“. Také mi přicházelo, že zapomínáme na modlitbu, jak je v modlitbě Páně, že se máme modlit „zbav nás toho zlého“. Manželka byla ve stavu, kdy nemohla dýchat a v tu dobu, kdy jsme brožuru zničili, tak se její zdraví začalo rapidně zlepšovat. Ne všechno je špatné, ale něco se k nám může dostat co otevře cestu i k tomu duchovnímu útoku, který může být veden třeba na naše zdraví.
Bible je plná úžasných pravdivých příběhů a je jen na nás, jestli budeme vnímat celý kontext, jestli necháme Duchu Svatému prostor, aby k nám skrze ni mluvil. Zda přijmeme varování v ní daná a budeme se jimi řídit. Nebo jestli budeme lehkomyslní a nepoučíme se ani z vlastních pochybeních. Nezapomínejme tedy ani na půst. Na to, dávat prostor Duchu Svatému během modlitby, aby to byl dialog a ne náš monolog. Možná ta hojnost, relativní klid, které zažíváme v Evropě jsou spíše překážkou. Duch Svatý čeká, Bůh čeká, Ježíš čeká – na nás, až si na ně uděláme čas a dáme jim prostor působit v našich životech a dokonce si nás i použít pro své dílo.
Boží moudrost a ochranu přeji každému z nás.
