Jsem realistka s duší romantičky. Tedy obvykle se snažím být realistka, rozum je fajn. Jsem na svoji racionalitu vlastně hrdá! Ale romantika, která vyvolává ty úžasné a žádoucí emoce, to je teprve něco! Mnozí filosofové i psychologové se shodují na tom, že jsme především emocionální bytosti, které občas používají rozum. Což nám žel komplikuje život ve všech možných oblastech, včetně těch vztahových, potažmo partnerských. Jaksi se stále objevuje málo princů na bílých koních a rytířů, co zabíjejí draky jako na běžícím pásu, a pro svou vyvolenou dělají „ty věci“ (ať už si pod tím představíme cokoli).
V těch chvílích, kdy jsem realistka, si totiž hodně dobře uvědomuju, jak moc moje chování i rozhodování ovlivňuje, jestli nemám hlad, jestli jsem dobře vyspaná, jestli mě někdo nenaštval, nebo jestli třeba jen neprší. A ještě ke všemu je to tak, že to, co u sebe chápu a omlouvám, u druhého beru dost úkorně. Jako by neměl nárok mít taky blbý den a chovat se jinak, než by se mi líbilo. A to mě pak obvykle rozhodí, dokonce naštve, takže moje emoce ovládne situaci. A přitom vlastně nechci nikoho ještě víc sejmout. Racionálně nechci, ale ta emoce si se mnou mává, jak chce. Pokud to tedy rozumem neutnu.
Nevím, jak to máte vy, ale já bych (vlastně úplně iracionálně) chtěla, aby mi vždycky někdo byl nablízku, aby pro mě měl pochopení, když je mi mizerně, aby mě objal a řekl – to bude dobrý, nebo se mnou mlčel. Pamatuju si, jak mnou otřásl příběh Marka Váchy, který napsal do své knihy Modlitba argentinských nocí. Popisoval tam situaci, kdy jel autem a vzpomínal na svého tragicky zemřelého kolegu – kněze. A na zledovatělé silnici měl autonehodu, při které mohl sám zemřít, a potřeboval někomu zavolat. A píše tam konkrétně: „A tehdy mi došlo, že nikdo blízký není a že mám mnoho bratří a sester, ale ve své skrupulózní úzkostlivosti nikoho, komu bych mohl v pátek v jedenáct večer zavolat a říct mu, že jsem rozbil auto a že mi umřel kamarád a že je mi zle…“ Ta osamělost pro něj v tu konkrétní chvíli byla mimořádně těžká. Samozřejmě mohl zavolat komukoli a zřejmě nikdo by ho neodmítl, ale blízkost partnerská je něco úplně jiného. On jako katolický kněz ovšem nemá na výběr, chce-li zůstat knězem. A už dávno nežijeme v době, kdy Janinka z Karafiátových Broučků vysvětlovala svůj svobodný stav tím, že si pro ni žádný brouček nepřišel. Občas si při tom vzpomenu na větu, kterou jsem zaslechla v nějaké přednášce – mnoho vztahů skončí dřív, než začne, protože nenajdeme odvahu druhého oslovit. Možná se bojíme odmítnutí, možná nejsme zamilovaní, možná čekáme někoho jiného… ale koho vlastně? Já žiju v manželství už téměř 40 let. No, dobrá, 39. A za tu dobu jsem zjistila toto: svého muže miluju a on miluje mě. A přestože bych si pořád přála, abychom byli zamilovaní (to jsou ty emoce a z nich plynoucí romantické skutky), nějak to nejde ani mně a ani mému muži. Mnohem častěji totiž musíme žít ten reálný praktický život s tím, že se domluvíme, kdo a co nakoupí, že nefunguje pračka, kde vezmeme na novou, že jsme na něco zapomněli, že přišla nemoc, že máme takové a takové výchovné problémy s našimi dětmi… A když se naše názory případně zásadně liší, fakt žádnou zamilovanost necítím. A když prší, mám hlad a jsem nevyspaná, tak taky ne. Ale i tehdy vždycky vím, že mám vedle sebe parťáka, kamaráda „na život a na smrt“, spolehlivou podporu. A proto ho miluju. A romantiku pěstujeme záměrně a s rozumem.
Vybrat si partnera správně je na jednu stranu složité, na druhou jednoduché. Složité v tom, že spojujeme svůj život s někým, dokud nás smrt nerozdělí. A měli bychom podle toho vybírat. A jednoduché v tom, že vlastně víme, koho chceme. Chceme někoho, na koho se můžeme spolehnout a s kým nám bude dobře. Nesmí nás odpuzovat, to je jasné. Nesmí nám smrdět. To je taky jasné. Ale jestli je nám ten člověk milý a známe ho jako dobrého kamaráda, je to opravdu dobrý základ. Statistiky říkají, že 2/3 partnerských vztahů vznikají z předchozích kamarádských vztahů. Přátelská láska je rozhodně stabilnější základ pro dlouhodobé soužití. Labilní romantik nebo romantička můžou být zajímaví a život s nimi může být dobrodružný, ale strašně to vyčerpá. Nedá se to dlouho vydržet a nedá se žel na takové lidi spolehnut, když teče do bot.
Ale my lidi se moc neměníme. David Hume už v 18. století tvrdil něco, co dnes potvrzuje neurověda: rozhodujeme se emocionálně, a teprve potom si to „logicky“ zdůvodníme. Jeho slavná věta: „Reason is, and ought only to be, the slave of the passions“ („Rozum je, a má být, pouze otrokem vášní a nikdy si nemůže činit nárok na žádný jiný úřad než na to, aby jim sloužil a poslouchal je. „) je poměrně provokativní. A zároveň hluboce pravdivá. Emoce nás motivují, určují, co považujeme za důležité – a rozum pak hledá způsob, jak toho dosáhnout. Bylo by fajn, kdybychom to racionálně zvážili, z toho zjištění se rozveselili a zařídili se podle toho. Takže konkrétně: je-li vám smutno a nemáte závažný důvod pro to, abyste zůstali sami, rozhlédněte se. Pokud najdete někoho, s kým je legrace, kdo se projevuje jako prima kamarád, kdo vidí svět podobně jako vy, dejte tomu šanci. Pán Bůh vám v tom požehnej!
Jana Matulíková