Před několika lety jsem se krátce před Velikonocemi účastnil ekumenického setkání kazatelů a vikářů několika místních sborů. Řeč byla mimo jiné i o předvelikonoční postní době a jak k ní jednotlivé církve přistupují. Ve finále setkání jsme byli všichni pozváni na občerstvení k bohatě prostřenému stolu plnému sladkých, slaných i uzených dobrot… Myslím, že tato zkušenost velmi hezky ilustruje současné místo půstu v životě mnoha křesťanských společenství i celých denominací: o půstu se ví, o půstu se (aspoň občas) mluví, ale málokdo půst „dělá“.
Řada křesťanů se nepostí prostě proto, že ve svém okolí nevidí žádný pozitivní příklad, jak lze do půstu vstupovat, a žádné biblické vyučování o půstu nikdy neslyšela. Nevím, zda je to změnou v prioritách duchovního života jednotlivců i celých společenství, kdy se očekávání a praxe stále více posouvá od obětavosti a sebezapření k užívání si (atmosféry na shromáždění, chval, kázání, kávy a dortíku po bohoslužbě…), nebo tím, že kvůli zaneprázdněnosti časnými záležitostmi jsme nad některými důležitými věcmi prostě přestali přemýšlet, anebo jde o prachobyčejnou lenost. Ale jako evidentní mi připadá, že půst má v dnešní zbožnosti mnohem slabší postavení, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Sem tam se zablýskne na lepší časy, když ve sboru někdo nadhodí téma prospěšnosti půstu pro zdraví. Tím se ovšem dostáváme poněkud mimo. Půst sice opravdu zdravý je a můžete tuto skutečnost vzít jako jakýsi bonus, ovšem tento úhel pohledu je velmi vzdálený původnímu, biblickému smyslu a významu půstu. To poslední, co naši předkové vzhledem ke svému životnímu stylu potřebovali držet, byly diety.
Téma půstu se v Bibli objevuje na řadě míst Starého i Nového zákona, které k němu přímo či nepřímo povzbuzují jako k důležitému nástroji duchovního boje a osobního růstu. Postili se proroci, vůdcové i obyčejní lidé. Postit se na zemi potřeboval dokonce Boží Syn, a že to byl nějaký duchovní kalibr!
Důvody pro vstup do půstu měli tito lidé různé. Tak třeba zákoník Ezdráš vyhlásil půst, protože stál před zásadní životní výzvou, ve které si přál obstát a oslavit Boha Izraele před zraky pohanského okolí (Ezd 8,21-23). Prorok Daniel se postil kvůli zármutku nad situací svého národa a touze po obnovení Božího požehnání (Dn 10). Judský král Jóšafat v půstu hledal Boží ochranu před nepřátelskými armádami (2Pa 20,1-4). Královna Ester se postila tváří v tvář ohrožení Židů intrikami nepřátel (Est 4,15-16). Občané města Ninive půstem vyjádřili lítost nad svými hříchy a prosbu o Boží odpuštění (Jon 3). Pro Pána Ježíše byl půst odrazovým můstkem pro vítězný duel s Ďáblem a pro tříletou pozemskou službu zvěstování Božího království (L 4,1-15). Pro Pavla nástrojem zápasu o vlastní posvěcení, vítězství nad pokušením i součást boje za zdraví a vytrvalost víry sborů, kterým sloužil (1K 9,26-27; 2K 11,27-29; Sk 14,23). V antiochijském sboru byl půst součástí služby Bohu, prostředkem pro uvolnění se k naslouchání hlasu Ducha svatého a rozlišení Boží vůle (Sk 13,1-3). Pro všechny tyto příběhy bychom mohli najít společného jmenovatele v ochotě pokořit se před Bohem, zříci se spoléhání na vlastní síly a vložit vše do Jeho rukou.
Důvody a motivy pro půst zůstávají stejné až do naší současnosti. Ať už stojíme před závažným životním rozhodnutím a změnou, leží nám na srdci životy neobrácených přátel, jsme zarmouceni duchovním stavem svým či církve, toužíme po novém zmocnění a naplnění Duchem svatým, bojujeme s problémy doma nebo v práci, zápasíme s pokušením a opakovaným padáním do hříchu, vstupujeme do přímluv za nemocné a trpící, do duchovního boje s opozicí anebo potřebujeme větší citlivost na Boží hlas a porozumění jeho plánům, je půst Božím nástrojem k posunu správným směrem a dosažení žádoucího cíle. Je smutné, že mnoho křesťanů dnes v obtížných chvílích života spíš sáhne po řešeních (často kontraproduktivních), která nabízí okolní svět, než po nástroji, který k tomu dal k dispozici sám Hospodin.
Pro mě osobně se stal půst samozřejmou součástí osobního života i služby druhým. K témuž se snažím povzbuzovat i církev. V některých obdobích života jsem vstupoval jednou či dvakrát ročně do vícedenních půstů, v jiných naopak k půstům častějším, ale kratším. V našem sboru pořádáme vždy v lednu týden společných modliteb podpořených individuálními půsty, kdy si vyprošujeme Boží požehnání, vedení a zmocnění Duchem svatým na celý nový rok. Při různých příležitostech organizujeme modlitebně-postní řetězy. Někdy si tak Bůh půst mezi námi používá k nadpřirozenému uzdravení, jindy k průlomu v „zaseknutém“ projektu, k úspěšné evangelizaci, požehnanému táboru pro děti či účinné pastýřské službě. Všechny varianty půstu mají smysl a přinášejí intenzivnější čas s Božím Duchem, větší citlivost na jeho hlas a zmocnění k práci pro Jeho království. Až v Nebi se dovíme, co všechno v našich životech dopadlo díky půstům dobře a jakým komplikacím jsme se vyhnuli.
Možná už jste se setkali s argumentací, že Bůh je dobrý, vševědoucí, všemohoucí, chce pro nás to nejlepší, a trápit se půstem tedy nedává smysl. V takovém myšlenkovém kontextu by ovšem byla beze smyslu i jakákoliv prosba či přímluva, v posledku vlastně jakákoliv naše aktivita. Některým věcem zkrátka na této „straně nebe“ neporozumíme. Řadu věcí v našem životě víry ale neděláme proto, že nám dávají smysl. Děláme je prostě proto, že Bůh řekl, že je máme dělat. Protože ON je CHCE. A to platí i ohledně půstu. Sám Ježíš poukazoval na samozřejmost půstu v životě církve a jeho potřebnost pro službu druhým (Mt 6,16-18; Mk 9,28-29; L 5,33-35;).
A jak tedy prakticky na to? Především je třeba se rozloučit s představou, že půst bude „bezbolestný“: některé lidi od půstu odrazuje skutečnost, že se během něj necítí ve své kůži – někdo pociťuje slabost, někdo může mít bolesti hlavy, po půstu následně trávicí potíže apod. Jistě jsou lidé, kteří ze zdravotních důvodů úplně bez jídla být nemohou (diabetici, nastávající a kojící maminky apod.). Ti mohou hledat alternativu v podobě dočasného zřeknutí se jen některých jídel, např. masa, sladkého apod. Samozřejmě i zdravý člověk může volit formu pouze nějakého částečného či alternativního půstu omezením třeba jen jedné, konkrétní věci, zvlášť pokud je jeho problémem návykové jednání (např. časté pití kávy či alkoholu; obdobně se můžeme zřeknout nejen jídla a nápojů, ale i věcí a zvyků, např. při nadměrném sledování televize, nutkání být stále on-line aj.). Pokud vám však nebrání vážné okolnosti, doporučuji rozhodnout se pro půst zcela bez jídla. Někdy to půjde líp, někdy hůř – pokud by půst byl vždy jen na pohodu, nebyl by to půst. Ale snižování laťky v zájmu vlastní pohody našemu duchovnímu stavu neprospívá. Půst zcela od jídla bude biblickému modelu rozhodně blíže než různé „light“ varianty, a navíc vám ušetří spoustu času pro modlitbu či čtení Písma, který byste jinak věnovali nakupování, vaření a konzumaci jídel. Pokud zatím s půsty mnoho zkušeností nemáte, můžete začít standardním izraelským půstem, který trval jen do západu slunce. To zvládne prakticky každý (farizeové i křesťané v prvních stoletích se takto postili dvakrát týdně) a můžete do něj jít s vizí, že se najíte každý den :-).
Stanovte si pro půst předem jasný cíl anebo čas jeho ukončení. Jinak půjde nejspíš o hladovku, kdy ze všeho nejvíc budete zápasit s myšlenkami na to, jestli už začít jíst, nebo vydržet ještě o chvíli déle. Takový půst vám asi k ničemu duchovně nepomůže. Pokud těžce manuálně pracujete, zkuste spíš zvolit pro půst dny, kdy máte volno. Kopat několik hodin krumpáčem při půstu od jídla či dokonce od vody opravdu nedoporučuji (vlastní zkušenost 🙂 ).
Naplánujte si den tak, abyste mohli strávit více času chválou, modlitbou a čtením Bible. Můžete třeba o polední pauze vyrazit do ulic modlit se za své okolí, nebo si po práci vyjít na delší modlitební procházku. A pokud nepotřebujete být vyloženě sami, domluvte se na modlitebním setkání ideálně ještě i s dalšími věřícími. Jsme na této zemi Duchem zapojeni do jednoho Těla Kristova a společné modlitby a půsty přinášejí ještě více Božího požehnání než ty individuální.
Kazatel Zdeněk Kašpárek, CB Třinec – Lyžbice